Nebudu lhát a na rovinu říkám, že už v červnu (někdy i v květnu) vyhlížím prázdniny. Mysl je za ten celý školní rok unavená a prahne po vypnutí. Jak je to však s vnitřním prožíváním? Jaké to je loučit se s dětmi a třeba vědět, že už je nikdy neuvidíme?
Když jsem pracovala v Irsku v mateřské škole, jednou nadešel den, který byl můj poslední. Byl čas vrátit se zpět do Čech. Jenomže práce s dětmi není o tom, že něco utnete a jdete dál. Necháváte tam kus sebe, kus svého srdce.
Všechny děti ze školky obtiskly své dlaně barvami na přáníčko pro mě a k tomu mi přidaly několik nakreslených obrázků. Toto vše mi předával Jack, chlapec, který k nám do školky docházel po škole do družiny. Byl starší, děti k němu vzhlížely a byl to takový tvrďák v dětském provedení. Samozřejmě mně osobně jakožto mladé učitelce velmi často přesahoval hranice a rebeloval.
A teď jsme tu stáli, tváří v tvář a víte co? Mě to tak dojalo, že jsem vypukla v naprosto hysterický pláč. Nemohla jsem už ty emoce vydržet. Od přírody to tak mám, že když se děje něco dojemného, velmi silně to prožívám a nedokážu zadržet slzy. To se pak cítím jako idiot. Proto se raději stáhnu do své ulity a mám chuť zmizet.
Ano, od té doby, kdy mě všechny děti ze školky včetně paní učitelek viděly takto vzlykat, se snažím zuby nehty podobnému emočnímu výlevu předcházet.
Nejrizikovější je pochopitelně konec školního roku.
Obzvlášť, když vím, že dané děti prostě už neuvidím. Je těžké si to nebrat osobně. Jednou se mi stalo, že na zahradní oslavě na konci školního roku za mnou přišel chlapec, říkejme mu Kubík.
Kubík měl zřejmě poruchu pozornosti, protože nikdy nevydržel vykonávat skupinové činnosti s ostatními dětmi a vždy tak narušoval výuku svým povídáním a pobíháním. Bylo to s ním někdy opravdu náročné.
Tak tenhle Kubík za mnou přišel a šišlavým sladkým hláskem mi říká: „A to už se jako nikdy neuvidíme? A pšídeš k nám na návštěvu domů?“. No a to mě tedy opět dostalo do kolen. Nevím, zda to tak taky máte, ale mně tyhle situace rvou srdce. Do očí se mi pak derou slzy a na hrudi cítím tíhu.
V poslední školce, kde jsem pracovala, jsem otěhotněla a šla na mateřskou. Bylo to velmi rychlé a v průběhu školního roku. Neproběhla žádná oslava, žádné loučení a pro mě tedy žádné slzy. I když já osobně jsem se s dětmi loučila v mé mysli. Přišla jsem se do školky sbalit v době, kdy všichni byli na zahradě. Moje třída měla francouzská okna s výhledem na tu zahradu.
Sbalila jsem si učitelské fidlátka a tiše se postavila k oknu. Několik minut jsem se na děti z okna tiše dívala a v srdci se s nimi loučila. Teď to bylo však jiné. Bez nátlaku, bez slz. Jen mé soukromé rozloučení. Jen já a to moje maličké nenarozené. A pak jsem prostě odešla.
Nebojte, nebylo to tak sobecké, jak to může na první pohled vypadat. Do této školky jsem ještě do konce školního roku jezdila učit angličtinu, takže jsem děti stále potkávala, už ne však jako jejich třídní učitelka.
A konec školního roku na lekcích angličtiny? Ten vypadal poklidně. Něco se ve mně zlomilo. Začala jsem konec školního roku vnímat trochu jinak.
Jak? No, snažím se v mysli nastavit tak, že to není konečné, že se neloučíme a že se určitě ještě uvidíme. Taková jednoduchá věc, že? Ale velmi účinná!
Představuji si, že je vlastně super, že děti jdou dál, postupují na další level vzdělávání a to je pro ně přece to nejlepší a já jim to moc přeji. Přeji dětem štěstí a úspěch a tyto poslední dny před koncem školního roku vnímám vnitřně jako oslavu. Slavím to, že děti povyrostly a já mohla být u toho. Mohla jsem je poznat a zase se od nich něco naučit.
A jak probíhal konec tohoto školního roku?
Ve skvělé náladě! Dětičkám jsem připravila nějaké bonbonky, které jsem nalepila na vystřihnuté papírové žabičky, které připomínají našeho anglického maskota žabičku Fufu. Poslední lekci jsme hráli nějaké hry jako obvykle a pak jsme si povídali o tom, kam půjdou na základní školu, jak se těší, jestli už mají aktovku.
V neposlední řadě jsem se ptala, zda budou v angličtině pokračovat a nechybělo ani shrnutí, co se všechno na mých lekcích naučily. Celá poslední lekce tak probíhala ve šťastném duchu a bez slz. Ze školky jsem jela šťastná a s úsměvem, protože jsem měla příležitost ocitnout se na chvíli v životech těchto dětí a předat jim ze sebe to nejlepší.
A jak to máte vy s koncem školního roku a s loučením?
Prožíváte to taky takto citlivě a nebo spíše sportovně? Věřím, že každá učitelka se jistě těší na prázdniny a na zasloužený odpočinek. Já jsem spíše chtěla psát o vnitřním prožívání.
Napište mi, jak vnímáte vy konec školního roku a jak u vás ten den letos vypadal. 🙂
Miluji vzdělávání dětí, angličtinu a miluji také tvoření. Na základě mých mnohaletých zkušeností s prací s dětmi a s angličtinou jsem se rozhodla tyto mé tři radosti spojit a inspirovat tak ostatní, kteří chtějí děti rozvíjet s láskou k angličtině ať už jako lektoři, učitelé, nebo jako rodiče doma.
Autorka eBooku: Jak učit děti angličtinu bez učebnic
Zakladatelka projektu: EnglishLand