Z mého života Archivy -

Jaký byl váš konec školního roku?

Karina Černá — Tue, 06 Jul 2021 13:28:08 +0000

Nebudu lhát a na rovinu říkám, že už v červnu (někdy i v květnu) vyhlížím prázdniny. Mysl je za ten celý školní rok unavená a prahne po vypnutí. Jak je to však s vnitřním prožíváním? Jaké to je loučit se s dětmi a třeba vědět, že už je nikdy neuvidíme?

Když jsem pracovala v Irsku v mateřské škole, jednou nadešel den, který byl můj poslední. Byl čas vrátit se zpět do Čech. Jenomže práce s dětmi není o tom, že něco utnete a jdete dál. Necháváte tam kus sebe, kus svého srdce.

Všechny děti ze školky obtiskly své dlaně barvami na přáníčko pro mě a k tomu mi přidaly několik nakreslených obrázků. Toto vše mi předával Jack, chlapec, který k nám do školky docházel po škole do družiny. Byl starší, děti k němu vzhlížely a byl to takový tvrďák v dětském provedení. Samozřejmě mně osobně jakožto mladé učitelce velmi často přesahoval hranice a rebeloval.

A teď jsme tu stáli, tváří v tvář a víte co? Mě to tak dojalo, že jsem vypukla v naprosto hysterický pláč. Nemohla jsem už ty emoce vydržet. Od přírody to tak mám, že když se děje něco dojemného, velmi silně to prožívám a nedokážu zadržet slzy. To se pak cítím jako idiot. Proto se raději stáhnu do své ulity a mám chuť zmizet.

Ano, od té doby, kdy mě všechny děti ze školky včetně paní učitelek viděly takto vzlykat, se snažím zuby nehty podobnému emočnímu výlevu předcházet.

Nejrizikovější je pochopitelně konec školního roku.

Obzvlášť, když vím, že dané děti prostě už neuvidím. Je těžké si to nebrat osobně. Jednou se mi stalo, že na zahradní oslavě na konci školního roku za mnou přišel chlapec, říkejme mu Kubík.

Kubík měl zřejmě poruchu pozornosti, protože nikdy nevydržel vykonávat skupinové činnosti s ostatními dětmi a vždy tak narušoval výuku svým povídáním a pobíháním. Bylo to s ním někdy opravdu náročné.

Tak tenhle Kubík za mnou přišel a šišlavým sladkým hláskem mi říká: „A to už se jako nikdy neuvidíme? A pšídeš k nám na návštěvu domů?“. No a to mě tedy opět dostalo do kolen. Nevím, zda to tak taky máte, ale mně tyhle situace rvou srdce. Do očí se mi pak derou slzy a na hrudi cítím tíhu.

V poslední školce, kde jsem pracovala, jsem otěhotněla a šla na mateřskou. Bylo to velmi rychlé a v průběhu školního roku. Neproběhla žádná oslava, žádné loučení a pro mě tedy žádné slzy. I když já osobně jsem se s dětmi loučila v mé mysli. Přišla jsem se do školky sbalit v době, kdy všichni byli na zahradě. Moje třída měla francouzská okna s výhledem na tu zahradu.

Sbalila jsem si učitelské fidlátka a tiše se postavila k oknu. Několik minut jsem se na děti z okna tiše dívala a v srdci se s nimi loučila. Teď to bylo však jiné. Bez nátlaku, bez slz. Jen mé soukromé rozloučení. Jen já a to moje maličké nenarozené. A pak jsem prostě odešla.

Nebojte, nebylo to tak sobecké, jak to může na první pohled vypadat. Do této školky jsem ještě do konce školního roku jezdila učit angličtinu, takže jsem děti stále potkávala, už ne však jako jejich třídní učitelka.

A konec školního roku na lekcích angličtiny? Ten vypadal poklidně. Něco se ve mně zlomilo. Začala jsem konec školního roku vnímat trochu jinak.

Jak? No, snažím se v mysli nastavit tak, že to není konečné, že se neloučíme a že se určitě ještě uvidíme. Taková jednoduchá věc, že? Ale velmi účinná!

Představuji si, že je vlastně super, že děti jdou dál, postupují na další level vzdělávání a to je pro ně přece to nejlepší a já jim to moc přeji. Přeji dětem štěstí a úspěch a tyto poslední dny před koncem školního roku vnímám vnitřně jako oslavu. Slavím to, že děti povyrostly a já mohla být u toho. Mohla jsem je poznat a zase se od nich něco naučit.

A jak probíhal konec tohoto školního roku?

Ve skvělé náladě! Dětičkám jsem připravila nějaké bonbonky, které jsem nalepila na vystřihnuté papírové žabičky, které připomínají našeho anglického maskota žabičku Fufu. Poslední lekci jsme hráli nějaké hry jako obvykle a pak jsme si povídali o tom, kam půjdou na základní školu, jak se těší, jestli už mají aktovku.

V neposlední řadě jsem se ptala, zda budou v angličtině pokračovat a nechybělo ani shrnutí, co se všechno na mých lekcích naučily. Celá poslední lekce tak probíhala ve šťastném duchu a bez slz. Ze školky jsem jela šťastná a s úsměvem, protože jsem měla příležitost ocitnout se na chvíli v životech těchto dětí a předat jim ze sebe to nejlepší.

A jak to máte vy s koncem školního roku a s loučením?

Prožíváte to taky takto citlivě a nebo spíše sportovně? Věřím, že každá učitelka se jistě těší na prázdniny a na zasloužený odpočinek. Já jsem spíše chtěla psát o vnitřním prožívání.

Napište mi, jak vnímáte vy konec školního roku a jak u vás ten den letos vypadal. 🙂

Karina Černá

Miluji vzdělávání dětí, angličtinu a miluji také tvoření. Na základě mých mnohaletých zkušeností s prací s dětmi a s angličtinou jsem se rozhodla tyto mé tři radosti spojit a inspirovat tak ostatní, kteří chtějí děti rozvíjet s láskou k angličtině ať už jako lektoři, učitelé, nebo jako rodiče doma.
Autorka eBooku: Jak učit děti angličtinu bez učebnic
Zakladatelka projektu: EnglishLand

englishland.cz

Článek Jaký byl váš konec školního roku? se nejdříve objevil na .

Co koupit učitelce?

Karina Černá — Tue, 29 Jun 2021 11:10:22 +0000

Před koncem školního roku se mne kamarádky často ptají, co mají koupit paní učitelce na rozloučenou před prázdninami. Kromě lektorky angličtiny jsem také učitelka předškolních dětí a tak mám s dárečky mnohaletou zkušenost o kterou se ráda podělím. Prozradím vám, co se tak nejběžněji učitelkám dává, jaké kuriózní dárky jsem dostala a co mě osobně potěšilo nejvíc za ty roky práce s dětmi.

Nejběžnější pozorností je samozřejmě květina. Já razím heslo, že květinou nikdy neurazíte. Dle mého názoru, květina je to, co potěší snad každou ženu. Ještě jsem nepotkala ženu, potažmo učitelku, kterou by květina urazila. Kytička je tedy jednoduchý, univerzální způsob, jak vyjádřit děkuji.

Možná vás ale může zajímat, jakou květinu zvolit.

V tom se mohou názory různit. Mně osobně velmi potěší řezaná květina. Proč? Protože miluji jejich rozmanitost, nápaditost a když zvadne, uvolní se místo pro další. 🙂

Jenomže nedávno jsem se setkala i s názorem učitelky, která naopak upřednostňuje květiny v květináči, protože nemá ráda, když ji vadnou před očima ve váze. Tak tedy jak se trefit do vkusu? Pokud si chcete být jisti, že květinou potěšíte, můžete vyslat vaše dítě, ať se své paní učitelky přímo zeptá co má ráda. Za mnou takto občas nějaké dítě přijde a já to velmi oceňuji, že mu můžu nějaký tip dát.

Tak tedy můj první tip zní, pošlete samotné dítě, ať se paní učitelky zeptá, která květina by ji udělala největší radost.

I když osobně upřednostňuji květiny řezané, musím zde zmínit květinu, která mi udělala opravdu velikou radost, neboť jsem ji dostala v bílém květináči, na kterém byl fixami nakreslený obrázek od dítěte společně s upřímným věnováním. Tuto kytičku se speciálním květináčem mám stále vystavenou a vždycky si na to dítě i usměvavou maminku vzpomenu.

To je tedy můj druhý tip. Chcete-li trochu chytit za srdíčko za rozumný peníz, pořiďte jednoduchý, bílý květináč s kytičkou a nechte dítě, ať na něj nakreslí nějaký obrázek. Přidejte nějaké věnování společně se jménem dítěte.

Další takovou nejběžnější pozorností je čokoláda. Mohlo by vás napadnout, že ne každý má čokoládu rád, ale ze své zkušenosti opět mohu říct, že jsem ještě nepotkala učitelku, kterou by čokoláda nepotěšila.

Dokonce se o ně tajně pereme 😀

Obyčejně dostáváme od malých čokoládek, pralinek, až po velké bonboniery, ale také se naleznou dárečky, které jsou ručně vyrobené a čokoládky jsou tam šikovně zakomponované.

Pokud jste kreativní a přejete si originální provedení, není nic jednoduššího než podívat se na Pinterest, kde naleznete spoustu nápadů, jak takový dáreček s dítětem vyrobit.

Na obrázku jsem vyfotila můj výtvor, který jsem kdysi věnovala k narozeninám mé kamarádky. Inspirovala jsem se právě na Pinterestu. Podobně i vy můžete být kreativní se svým dítětem a obdarovat paní učitelku originálním dárečkem.

Dalším častým dárečkem je nějaká kosmetika, která je výhodná v tom, že lze koupit v nějakém menším hezkém dárkovém balení. Máte to bez velkého přemýšlení a balíček působí hezky a elegantně.

Stejně tak můžete darovat svíčku v ozdobném balení a nebo koupíte jednoduchou svíčku, kterou s dítětem společně ozdobíte a hezky zabalíte. Přiložit můžete i obrázek dítěte s věnováním.

Mezi méně časté dárečky patří i lahev vína, který já osobně mám ráda, ale je pravda, že ne každá učitelka by toto ocenila. Tady je potřeba paní učitelku trochu lépe znát.

Přitom mne napadá kuriózní dáreček, který jsem dostala před pár lety a který mne pobavil. Byla to sklenička na víno, na které byl nápis: Dva důvody, proč být učitelkou – červenec a srpen. To mi připadalo opravdu vtipné 😀

Kdysi jsem pracovala v jedné školce jako záskok a ta škola se skládala z několika budov. Já jsem tam pracovala jako náhradnice, takže jsem chvíli pracovala v jedné třídě, potom zase v jiné, ale neměla jsem své stálé děti. Proto mě velice potěšilo, když si mě na konci školního roku našla v jedné té budově jedna maminka a jménem všech rodičů mi přišla předat dáreček jako poděkování. Rodiče se složili, a nechali mi vyrobit hrneček s třídní fotkou. Jak milé!

Podobně jsem dostala hrneček, na němž je obrázek od dítěte s osobním věnováním. Toto je také můj nejoblíbenější hrneček na pití ranního kafíčka.

Což mne přivádí k dalšímu tipu a to je káva, nebo čaj.

Dnes se dá také koupit v krásném, dárkovém balení a nebo to můžete opět s dítětem doma ozdobně zabalit.

Další tip, který pro vás mám je, mít oči na šťopkách a být všímavý. Možná si všimnete vy a nebo vaše dítě něčeho, co by paní učitelce mohlo udělat radost. Jedna moje kolegyně například dostala elektrické ořezávátko na pastelky, protože si maminka všimla, že paní učitelka denně ořezává pro děti pastelky. To byl tedy opravdu velmi praktický a hezký dárek. Stejně tak můžete darovat nějakou pěknou propisku či tužku.

Jednou jsem dostala velkou svíčku ve tvaru Ježíše a víte co? I když do kostela nechodím, tak jsem se alespoň zasmála a to se taky počítá.

Takže pokud máte obavy, že se netrefíte do vkusu paní učitelky, tak bych chtěla říct, abyste si nedělali příliš velké starosti, protože nejkrásnější na dárečku je akt předávání. To, že si vůbec vzpomenete, vyjadřujete poděkování a uznání, že práce s dětmi je někdy náročná a že to dokážete ocenit, je pro nás to nejvíc.

Na závěr bych chtěla napsat jednu důležitou věc a to je, prosím, napište na dáreček věnování se jménem dítěte! Věřte, že ráno při předávání dětí společně s dárečky může nastat zmatek, paní učitelka se primárně soustředí na předání dítěte a jeho bezpečnost a tak se může stát, že na stole leží krásná květina či čokoláda a neví se od koho je. Takže můj poslední tip je, nezapomeňte tam napsat jméno dítěte.

Karina Černá

englishland.cz

Článek Co koupit učitelce? se nejdříve objevil na .

Jak jsem se naučila mluvit plynule anglicky

Karina Černá — Sun, 07 Feb 2021 23:10:22 +0000

Když jsem se v roce 2000 rozhodla odjet do Anglie jako au-pair, neuměla jsem moc anglicky. Nebyla jsem schopná vést plynulý rozhovor, natož dobře rozumět rodilému mluvčímu. Přitom jsem už několik let angličtinu studovala a dokonce za sebou měla úspěšně složenou maturitní zkoušku z tohoto jazyka.

Gramatiku jsem teoreticky ovládala dobře a i slovíček jsem znala hodně. Ve skutečnosti jsem však uměla jen říct pár věcí o mně, o mých zálibách, odkud jsem a podobné začátečnické „mini talky“.

Vykročení z komfortní zóny – telefonát s Angličankou

Abych mohla do Anglie vycestovat, musela jsem absolvovat telefonát s Angličankou, s matkou dětí, o které jsem se měla starat jako au-pair. Tento první telefonát jsem absolutně zpackala, neboť jsem té rodilé mluvčí vůbec nerozuměla.

Totálně jsem znervózněla!

No prostě trapas!

Druhou šanci jsem se rozhodla nepromarnit a tak jsem sebrala všechny síly, připravila si otázky a když mi za pár dní volala jiná rodina, byla jsem schopná se lámanou angličtinou aspoň trochu dorozumět.

Ufffffff…..

Tehdy se mi otevřela brána vycestovat jako au-pair a prožít pro tehdy dvacetiletou holku, která nikdy nebyla ani za humny úžasné dobrodružství.

Moje angličtina v Anglii

Po příjezdu následoval kulturní šok, ale krásný. Vše bylo jiné a pro mě nové. Pokračovalo drcení se nových slovíček, které se na mě valily ze všech stran a musím přiznat, že první měsíc mě často bolela hlava z každodenního mluvení anglicky.

Kolikrát jsem chtěla mé au-pair rodince povyprávět o tom, co jsem s jejich synem přes den zažila, ale nejprve jsem si musela najít potřebná slovíčka a v hlavě srovnat jak a co chci říct.

Často jsem si věty říkala sama pro sebe nahlas nanečisto a když pak došlo k samotnému mluvení, šlo to snáz, protože jsem to už vlastně říkala podruhé.

Když na mě mluvili, snažila jsem se ze všech sil porozumět. Mnohdy jsem rozuměla třeba jen jedinému slovu a z toho jsem vyvodila obsah celé věty.

Bylo to zvláštní, jako kdybych byla neslyšící a rychlá mluva rodilého mluvčího mi připadala jako změť slov. Postupně se ty slova při poslechu jakoby vybrušovala a ohraničovala, až jsem najednou zjistila, že rozumím víc a víc.

Bylo to opravdu jako když neslyšící začne slyšet.

Plynule jsem tak nějak mluvila po třech měsících strávených v Anglii. Mezitím jsem se připravovala na zkoušky z angličtiny a to mi hodně zvedlo úroveň jazyka.

To, co jsem se učila ve škole jsem se ihned snažila vědomě používat i v každodenní mluvě. Připadalo mi, jako když jsem se probudila ze spánku a začala najednou slyšet to, co pro mě dřív byla jen slitá neohraničená řeč. Najednou jsem vnímala všechny slova ve větě, nebo alespoň většinu z nich a rozuměla jsem!

Řeč jsem začala vnímat jako dorozumívací prostředek a neměla jsem už potřebu si slova v duchu překládat. Začaly se mi zdát sny v angličtině a ve dne jsem se často přistihla, jak jsem anglicky i myslela.

Plynule jsem se naučila mluvit, protože jsem byla v Anglii, nebo ne?.......

V Anglii jsem strávila přes dva roky a pak následovala ještě Itálie a Irsko, kde jsem svou angličtinu dále rozvíjela. Člověk by si proto pomyslel, že to trvá mnoho let naučit se plynule mluvit cizím jazykem.

Ovšem když bych to měla celé shrnout, tak plynule jsem se naučila hovořit během prvních tří měsíců strávených v Anglii.

Nenaučila jsem se to až za těch dvacet let, kdy angličtinu používám, ale právě za ty pouhé tři měsíce.

Jak je tohle možné?

Jak je možné, že jsem v Čechách angličtinu studovala šest let a nic a najednou během tří měsíců v Anglii jsem byla schopná se plynule domluvit a rozumět? Bylo to proto, že jsem byla v Anglii? Znamená to, že člověk se naučí mluvit jen tehdy, když odcestuje? To určitě ne!

Když přemýšlím nad tím, jakým způsobem jsem se anglicky v Čechách učila, hned mi svitne. Drtila jsem se celou dobu gramatiku a slovíčka. Nedělala jsem ani mluvení, ani poslech. Jak bych tedy mohla očekávat, že se právě tyto dovednosti naučím?

Jezdit na kole se taky nenaučíte tím, že budete kolo leštit a pečovat o něj. Musíte na to kolo nasednout a prostě jet. Někdy i spadnout, ale nepřestávat jet a jednoho dne zjistíte, že vlastně jedete a už nad tím ani nepřemýšlíte. A stejné je to i s angličtinou.

Mluvit plynule anglicky jsem se tedy naučila až tehdy, když jsem mluvit skutečně začala a mluvila a mluvila.

A další věc. V Čechách jsem měla angličtinu pouze 1x až 2x týdně. To je opravdu málo, protože jazyk je náročná věc. Vyžaduje složité pochody, které je potřeba trénovat často. Je potřeba se tedy jazyku vystavit. Obklopit se jím a to co nejvíc. Z toho všeho vyplývá, že není nutné jezdit do anglicky mluvící země a trávit tam několik měsíců.

K tomu, aby se člověk rozmluvil stačí, když bude v Čechách vyhledávat příležitosti, kdy může trénovat mluvení a poslech, a bude je vyhledávat často. Nejlépe každý den.

Moje cesta k ovládnutí jazyka na plynulé úrovni byla dlouhá a trnitá. Takový způsob bohužel spoustu lidí odradí a tak to vzdají. Po nějaké době se k angličtině zase vracejí, protože je krásná a užitečná, ale zase to nedokáží dotáhnout dále až k plynulé úrovni. A tak se stane, že se dostávají do začarovaného kruhu věčného začátečníka.

Přitom stačí angličtinu rozvíjet jako komunikační prostředek, tedy věnovat energii především mluvení a poslechu.

Často mě napadá, jaká by byla má cesta, kdybych začala s angličtinou již v předškolním věku tak, jak to učím děti na svých lekcích. Jsou namotivované, na lekce se moc těší a moc nevnímají, že by se něco učily. Spíš jim připadá, že si tam jdou se mnou zahrát nějaké hry a zazpívat pár písniček.

No, posuďte sami jak taková mini lekce může u malých dětí vypadat: odkaz zde….

Děti mají oproti nám dospělým obrovskou výhodu. Můžeme je snadno učit tím, že je jednoduše vtáhneme do hry. Na téma motivace dětí na lekcích angličtiny jsem napsala článek zde a eBook zdarma.

Jsem šťastná, že dnešní děti mají možnost začít s angličtinou mnohem dříve, než tomu bylo u mě. Jistě nebudou mít tak zdlouhavou cestu, jako jsem měla já.

Karina Černá

englishland.cz

Článek Jak jsem se naučila mluvit plynule anglicky se nejdříve objevil na .