Proč říkám, že angličtinu učím hravě, tvořivě a s láskou? Pod slovy hravě a tvořivě si už ledacos dokážeme představit. Horší je to možná se slovem láska. Jak ta souvisí se vzděláváním dětí a jak ji můžete využívat na lekcích i vy? Na to vám odpovím v tomto článku.
Pracuji s dětmi. Je tedy jasné, že hlavním nástrojem, který využívám k tomu, abych je něco naučila je hra. Nepoužívám učebnice. S dětmi nepíšu, ani nečtu. Prostě si hrajeme. Jak si s dětmi hrát v angličtině, tak o tom jsou celé mé stránky. Na svých lekcích využívám hračky, reálné předměty a pomůcky. Dále naplno využívám různé činnosti pohybové, hudební i výtvarné.
Při hře se snažím být kreativní a vyrábět si i pomůcky sama. Nejprve si zvolím téma, pak mne napadne činnost a k tomu už si vyrobím nějaké pomůcky, jako například na tomto úvodním obrázku. Mnohé z nich uvidíte zde na mých stránkách. Některé z nich pro vás sdílím v uzavřené fb skupince: Tudy do skupinky… nebo na instagramu: Tudy na instagram…
Během své praxe jsem si postupně začala všímat, že děti velmi dobře reagují na hudební činnosti. Jednoduché rytmické vytleskávání či vyťukávání slovíček, říkanek či krátkých větiček je nedílnou součástí mých lekcí. Jedná se o tzv. hru na tělo, kdy s dětmi využíváme rytmické pohyby rukou či nohou. Například tleskání rukama nahoře nad hlavou, nalevo, napravo, pleskání dlaněmi o stehna, o zem, ťukání prsty do dlaně, na hlavu, na židli atd. Využít můžeme i celé tělo. Děti mohou skákat, tančit, dramaticky něco ztvárnit.
Dále při těchto hrátkách využívám hudební nástroje například bubínek, tamburínku či ozvučná dřívka. Ve školkách mají vždy něco k zapůjčení. Minule nám výborně posloužily tzv. boomwhackers, což jsou barevné, plastové trubky, které při bouchání vydávají zvuk a dají se krásně využít při práci s dětmi.
Cílem je děti motivovat k mluvení a k aktivitě. Děti se velice snadno unaví, znudí a tak je důležité na ně mít nějaké páky 😀
Má lekce s předškoláčky většinou trvá pouhou půl hodinu a proto výtvarné činnosti moc nevyužívám. Jsou však také výborným pomocníkem, jak hravě vnést angličtinu do lekce. Výtvarné činnosti jsem proto zařadila do mého online kurzu pro předškoláčky, který otevírám v září.
A jak je to s tou láskou?
Znáte tvrzení cukr a bič? To bylo možná populární za dob našich rodičů. Teď je jiná doba, Bohu dík. Moje motto místo toho je láska a hranice. Lásku vnímám i jako respekt k dětem. Respektuji, že děti něco mají rády, něco je jim příjemné, něco nepříjemné, na něčem jim záleží a na něčem prostě ne. Něco je baví a něco je nudí.
Nelze všechny děti dávat do jednoho pytle a měřit jejich výkony podle tabulek. Proto ani v angličtině nejedu na výkony a respektuji děti pokud něco dělat nechtějí. Každé dítě má své tempo a nejdůležitější je, že je angličtina baví.
Nedávno jsem byla se skoro dvouletou dcerou na kurzu plavání. Paní lektorka chtěla po dětech ponory do vody. Jedné holčičce se do toho moc nechtělo a tak zaplakala a ona jí ironicky s úsměvem řekla, že to úplně nezáleží na ní, zda půjde pod vodu. Bylo mi z toho na nic. Vždyť naše děti nám věří. Jsme jejich středobod vesmíru. Proč je tlačit do něčeho, co nechtějí? Copak si vážně někdo myslí, že děti nemají právo na to něco nechtít? Něčeho se bát? Copak je pro někoho důležitější dítě posunout vpřed ve vývoji i za cenu narušení vztahu a pohody dítěte?
Jelikož mám doma malou holčičku, často o tom přemýšlím. Brzy ji budou dva roky a já bych jí ráda chtěla začít rozvíjet v angličtině.
Přemýšlela jsem i nad tím, že se jí to třeba líbit nebude, že ji to nebude bavit, a víte co? Já to budu respektovat. Věřím, že ona sama bude vědět, co ji přitahuje a co ne. Určitě ji budu motivovat, nikoliv nutit jen proto, abych si splnila nějaké své představy o jejím životě….
Vím, že dřív za dob socialismu to bývalo mnohem horší, že teď se děti vychovávají přeci jenom s větší citlivostí, někdy mi ale připadá, že to stále není ono.
Stále se na děti tlačí, aby se co nejdřív odplenkovaly, i když na to ještě nejsou mentálně připravené. Stále se děti předčasně odstavují od kojení, i když jim to způsobuje několikadenní pláč a stres. Stále se děti umísťují do jeslí a školek, i když mnohdy ještě nejsou zralé a traumatizuje je to. Některé praktiky „nucení dětí“ posunout se o krok vpřed mi připadají až kruté.
To se samozřejmě odráží i v mé práci. Děti ráda motivuji, ale netlačím, nenutím. Když vidím, že je dítě stydlivé, že ho něco trápí, že mu to nejde, nechce mluvit, netlačím na něj a snažím se s ním jednat citlivě. Děti nekárám, nevyhrožuji a netrestám.
Asi vás napadne a jak tedy zvládám dětský kolektiv?
V tomto jsem se hodně inspirovala v Montessori pedagogice, kterou jsem studovala v Irsku. Místo trestů využívám důsledky. Například, vyrušuje-li dítě v kroužku, posadím si ho vedle sebe. Zkrátím mu tzv. hranice, protože hranice jsou tak široké, jak jen je dítě dokáže unést a končí tam, kde začínají hranice někoho druhého.
Nedávno jsem měla rozhovor s jednou maminkou, která má malou dceru, ke které se jiná holčička nechová hezky a fyzicky ji ubližuje. Maminka té holčičky s nepěkným chováním prý říká, že do toho zasahovat nebude, že děti si to mají vyřídit mezi sebou samy. Jak hluboce se mýlí! Se sociálním chováním se totiž děti nerodí. Je to něco, co se od nás musí teprve naučit.
Na svých lekcích dávám dětem lásku a respektuji je. Respekt ale vyžaduji i od nich. To znamená, že děti na lekcích nesmí nikomu ubližovat a ničit věci. To jsou naše pravidla. To je učení s láskou.
A co vy? Respektujete potřeby dětí? Přistupujete k nim citlivě a nebo spíše „sparťansky“?
Miluji vzdělávání dětí, angličtinu a miluji také tvoření. Na základě mých mnohaletých zkušeností s prací s dětmi a s angličtinou jsem se rozhodla tyto mé tři radosti spojit a inspirovat tak ostatní, kteří chtějí děti rozvíjet s láskou k angličtině ať už jako lektoři, učitelé, nebo jako rodiče doma.
Autorka eBooku: Jak učit děti angličtinu bez učebnic
Zakladatelka projektu: EnglishLand
Kari, moc hezký článek. Takto by nad angličtinou měli přemýšlet všichni – děti, rodiče i lektoři a učitelé. 🙂
Děkuji 🙂